KAREL DEMEL
“Miluju dokonalý detail”
— Karel Demel
SVĚT ZAPOMENUTÉho UMĚNÍ již brzy…
Život s měděnou deskou
Karel Demel (1942-2024) patřil k průkopníkům moderní české grafiky. Po ukončení studia na VŠUP (dnešní UMPRUM) v Praze, se rychle etabloval jako mistr tradičních grafických technik a magického realismu. Neúnavně hledal a objevoval nové výrazové prostředky, aby podtrhl originalitu kompozic plných emocí a skrytých příběhů.
Během své dlouhé kariéry vystavoval nejen doma, ale i v prestižních mezinárodních galeriích a festivalech, kde získal uznání a respekt nejen od kritiků, ale i od milovníků umění a sběratelů. Jeho práce jsou svědectvím o neochvějné a výsostně individuální vášni k umění, kterému věnoval svoji veškerou energii a čas. Díky hlubokému myšlenkovému poselství i technické virtuozitě Karel Demel zůstává inspirací pro nové generace umělců i sběratelů.
Jeho cesta ale vůbec u výtvarného umění nezačala. Nejdříve se Karel věnoval hudbě. Vystudoval na pražské konzervatoři tubu, kontrabas a trombón, teprve potom se rozhodl definitivně věnovat výtvarnému umění.
Po několika neúspěšných příjímacích řízeních na VŠUP se mu na čtvrtý pokus podařilo na školu nastoupit jako “mimořádný student”. Ocitl se tak v ateliéru ilustrace a plakátu profesora Zdeňka Sklenáře, kde byl asistentem Jiří Anderle. Ten jej zasvětil do fines grafických hlubotiskových technik a později se z nich stali dobří přátelé.
V roce 1974 úspěšně absolvoval a jeho diplomová práce s názvem „Šest básní o lásce“ potvrdila jeho celoživotní zájem o poezii. Ovládl mistrovsky všechny grafické techniky jako je lept, mědirytina, suchá jehla, akvatinta a mezzotinta.
Koncem 70. let 20. století se stal členem spolku Hollar a zároveň i kapely Grafičanka. (Dalšími členy této kapely byli Kamil Lhoták, Vladimír Suchánek, Jaroslav Hořánek, Jiří Anderle, Jiří Slíva a Jeňýk Pacák). V roce 1992 se Karel zúčastnil mezinárodního studijního pobytu v Poitiers (Francie), o dva roky později pracoval v mezinárodním grafickém centru v Kasterlee (Belgie) a v roce 1995 vedl kurz grafiky v galerii Epreuve Artiste v Antverpách.
Karel Demel se věnoval hlavně volné tvorbě, ale také exlibris, bibliofilii a knižní ilustraci. Jeho práce často vznikaly jako soubory volných listů, ve kterých se prolínala témata hudby, vztahů či poezie. Francouzská literatura byla pro něj celoživotní inspirací – jeho listy věnované básníkům Rimbaudovi, Verlainovi a Baudelairovi či písním Jacquese Brela (kdy po Brelově smrti vytvořil dvanáct dalších grafických listů inspirovaných jeho texty) patří mezi nejznámější.
Celá jeho tvorba je inspirovaná především literárními a hudebními motivy. Mezi jeho významné práce patří například grafiky jako „Hamlet“, „Don Quijote“, „Úzkosti“ (1990), „Cesta“ (1995) či „Partitura“ (2001). Spolupracoval také s nakladatelstvím Lyrou Pragensis (Komorní sdružení pro hudbu, poezii a výtvarné umění), kde vznikla alba věnovaná hudebním a literárním velikánům, například: „Leoš Janáček – Zápisník zmizelého“ (1980), „Bedřich Smetana – Má vlast“ (1984) či „Arthur Rimbaud – Sezóna v pekle“ (1991).
K bohatému portfoliu patří také knižní ilustrace, např. k veršům Jaroslava Seiferta „Morový sloup“ (1984) nebo Arthura Rimbauda „Doušek jedu“ (1985). Karel Demel vytvořil více jak 220 exlibris a novoročenek, za jejichž ztvárnění byl například vícekrát oceněn na mezinárodním Trienále ex libris Chrudim. Bohužel cesta každého velikána jednou končí. Ta Karlova skončila v květnu roku 2024. Odkaz nám tu ale zanechal obrovský.
Popis hlubotiskových grafických technik
2. Lept
1. Na povrch desky se nanese krycí vrstva (obvykle vosk nebo lak), která chrání části, které mají zůstat kyselinou nedotčené.
2. Grafik bez fyzické námahy ostrým hrotem kreslí do krycí vrstvy.
3. Deska se ponoří do kyselinové lázně, která krycí vrstvu proleptá pouze na odkrytých místech.
4. Po dosažení požadovaného efektu se krycí vrstva odstraní rozpouštědlem a deska je připravena k tisku.
5. Další postup je stejný jako u techniky suché jehly.
3. AKVATINTA
1. Tato technika umožňuje plošné tónování a stínování.
2. Na desku se rovnoměrně nasype kalafunové zrno, které se nad kahanem nahřeje a nataví ke kovu.
3. Deska se potom ponoří do leptacího roztoku kyseliny dusičné. Ta vyleptá místa mezi zatavenými kalafunovými zrny.
4. Po dosažení požadovaného efektu se kalafuna odstraní. Hladítky a šábry se snižuje hloubka vyleptaných míst, a tak se vytváří různá intenzita valérů.
5. Další postup je stejný jako u techniky suché jehly.
4. mezzotinta (tónová rytina)
1. Náročná technika, kdy pomocí skobliny (tzv. kolébky) se nazrní měděná deska.
2. Špičatým ozubeným nástrojem se kolébá všemi směry, tak aby vzniklé vrypy vytvořily celé plochy.
3. Stejně jako u méně fyzicky náročné akvatinty se intenzita tónování ovlivňuje šábrem či hladítky.
4. Další postup je stejný jako u techniky suché jehly.
Suchá jehla
1. Kovová deska (nejčastěji měděná) se pečlivě vyleští, aby byl povrch vhodný pro rytí.
2. Pomocí ostré jehly se do kovu ryjí jednotlivé linie či šrafury. Podél vrypů se tvoří tzv. grátek (hřebínek kovu), díky kterému mají linie i plochy měkký a sametový nádech, typický pro tuto techniku.
3. Po dokončení rytí se matrice pokryje tiskařskou barvou, následně se stírá přebytečná barva, takže zůstává převážně ve vyrytých místech.
4. Tisk se provádí pomocí tzv. satinýrky, kdy se připravená matrice vloží na desku, která leží mezi dvěma válci. Na matrici se položí navlhčený papír a pruh filcu. Následně projede pod tlakem mezi válci a dojde k otisku na papír. Navlhčený papír s hotovým tiskem se poté vylisuje.